ČEST PORAŽENÝM

O ženách zlatokopkách, milujících i nebezpečných. O ženách toužících, mstících se i zoufalých.              O ženách jako takových.

ZNÁMÁ NEZNÁMÁ

Narazil jsem na ni při mé páteční pivní seanci. V Sauně, restauraci kde mokem ovlivněn vyhodnocuji co se za ten týden povedlo, co méně a co se vůbec, ale vůbec nepovedlo, respektive co jsem podělal.

Seděla napříč lokálem přímo proti mně. Nešlo si nevšimnout jejího pozitivního zevnějšku  i projevu. Odložil jsem úvahy co bych příští týden měl a položil se do požitkářské relaxace pití piva.

Škoda. Je zadaná. U stolu té veselé společnosti sedí zřejmě i její přítel a tak  mi nezbývá, než se přes dva prázdné stoly kochat příjemnou atmosférou, kterou zde zcela nenásilně vytvořili.

Až po chvíli jsem si všiml týpka v naškrobené fialové košili u okna.

„Slečno, mám si snad kleknout, aby jste mi přinesla jídelní lístek?“ utrousil nevrle na servírku.

„Promiňte pane, hned to bude.“ Prolétla s omluvným úsměvem s platem plným nápojů.

„Můj čas jsou peníze! Víme?“ utrousil si sám pro sebe.

Nechal jsem týpka  týpkem, veselou společnost společností a zpět se ponořil do úvah, co bych měl a co neměl.

Vyrušil mne opět týpek.

„Slečno, za co Vás tady platí?“ houkl zvučně s posměchem směrem k baru, že to slyšeli úplně všichni. Sotva slečna rozdala nápoje u stolu, má známá neznámá se k ní naklonila a stejně silným, avšak zvláštně zastřeným šepotem obsluhu konejšila.

„To je hrozné co? Doma žere šroubovákem z květináče a tady si bude masírovat ego.“

      Sleduji jak týpek splývá se svou košilí, zvedá se a nasupeně odchází.

Nedalo mi to a zatleskal jsem. Nebylo to účelové. Nebylo to ani spontánní. Bylo to jen vyjádření souhlasu, jak elegantně se dá odstřelit arogance a hrubost.

Známá neznámá po mně sekla pohledem, jestli chci také jednu verbální facku a tak jsem raději rychle zaplatil a vypadl přemítat co bych měl a neměl někam jinam.

Až venku mi došlo.

„Já ji chci.“ Jak rozmazlený fracek. Jak alkoholik co potřebuje každodenní hladinu.              Jak pitomec, co si myslí, že může mít všechno.

„Pane, zapomněl jste si tu diář.“ Doběhla mne venku roztomilá servírka. Ano. Tak moc mne paralyzovala a vykolejila.

„Díky slečno. Neznáte náhodou tu paní, co se Vás zastala?“ Jak náměsíčný zcela paralyzován se ji na takovou hloupost normálně ptám.

„Bohužel. Mějte se.“ Usměje se a mizí v lokále.