Čest poraženým

  Být mrštnější v myšlení, rychlejší v činech a obezřetnější v zásadních rozhodnutích, byl by život docela fajn. Někdy se to vede, někdy méně.

„Jsi to Ty?“ Za mými zády zazvoní známý neznámý hlas. Je to bezmála půl roku a já si jen matně vybavuji odkud. To už se ale vlní nade mnou v rytmu Samby. A zase ten neuvěřitelný pohled plný optimismu a vnitřní pohody. Civím na ni od stolu jak na zjevení.

„Ty jsi ten roztleskávač od Kocoura. Z léta.“ Rýpne si. Nejsem schopen jakéhokoliv kultivovaného projevu a tak  jen pokrčím rameny s pokusem o úsměv.

„No. “ Vypadne ze mne ve víru Mikulášské zábavy.

„To pořád chodíš do hospod sám?“ pokračuje v nenucené konverzaci, pohupujíc se nad mým stolem.

„No.“ Je mi jasné, že reaguji jak idiot, ale jiného projevu nejsem schopen. Podává mi ruku k výzvě na parket. Kroutím zarputile hlavou a pevně se chytám stolu, že tohle tedy opravdu ne.

„Jana. “ Představuje se mi a mně dochází, že musím vypadat jako bobtnající bobule.

 „Ale no tak. Přece tu nebudeš sedět jak trubka, když všude lítají čerti.“ Zase ten její nespoutaný smích

Křeč v prstech zarytých do stolu zvolna povoluje a při podání ruky mne zvedá ze židle.  

      Dnes je tu s daleko větší společností a jde si pro mne?  Z mého strnulého kymácení pochopila, že tanec není můj šálek kávy a než dohráli skladbu, skončili jsme na baru.

„Andělů je tu dnes nějak poskromnu že?“objednává dva panáky

„Ne jenom tu.“ Pokouším se stihnout její vlnu. V tom otočí do vážna.

„Víš, že chlastání v osamění zabíjí?

„Vím.“ Pomalu se uvolňuji s lehkou obavou, kdy se mi kdo zjeví za zády s výhružkou rozbití huby. Ale všichni jsou dnes tak nějak rozjetí a hraví.

„Tak proč to děláš?“ a zase ten její čarodějnicky šibalský úsměv.

„Baví mne to.“

„Zabíjet se?“

„Ono mi to ještě chvilku vydrží.“

„Nevydrží. To mi věř. Můj první manžel vydržel rok a následný milenec leží v ústavu pro choromyslné.“ Až nebezpečně se rozesměje, že na okamžik upoutá pozornost celého lokálu.

„Nedivím se.“ kopu do sebe prvního panáka. Kolik jich bylo za celý večer nevím.

      Mluvili jsme o všem možném i nemožném, v podstatě ale o ničem zásadním. Už tancovat nešla a společnost kterou nechala za zády kupodivu celou dobu ignorovala.

Jedno bylo ale divné. Nikdo mi hubu nerozbil a nad ránem jsem byl zcela fit.

„To je tak, když se pije na pohodu. Víš?“ Vysvětlila mi u posledního Wolkra. Konečně mi dochází, že je tady zřejmě opravdu sama a žádný vážný přítel neexistuje.

„Půjdeme? Zábava už stejně umírá. Otto, hodíš mne domů?“volá na bodrého chlapíka, co ji celý večer okatě sledoval.

„Kam?“

„No každý domů. Máš přece domov.“

„Mám.“

„Tak jedeme.“bere bundu z věšáku a kyne mi abych se pohnul.

„Zaplatíme.“ Houknu na obsluhu za barem.

„Je zaplaceno.“ Utrousí opilý barman. Nečeká ani na můj nechápavý pohled a mizí v zázemí.

„Neřeš to.“ Následuje Ottu co již dávno čeká u východu.

      Vážně jsem byl trochu vyděšený, když jsme opouštěli nad ránem město, aniž by se mne zeptala kde bydlím. Po dvaceti minutách u zahrádkářské kolonie odbočil Otta k lesu a to jsem dostal opravdu strach.

„Tak jsme tady. Díky Otto.“ Otevřela do studené noci dveře a vybídla mne k tomu samému. Před námi v jedné ze zahrad stál rozsvícený mobilhaus.

„A jejda. Masová vražedkyně.“ Co jiného by vás napadlo

„Tak pojď. Ptal jsi se přeci kde bydlím.“ Zareagovala na mou poznámku ne již tak vesele.

„Neptal. Ty jsi se ptala.“ Otta vycouval úzkou příjezdovou polní cestou a já se pokřižoval.

„Tady? V téhle zimě?“ vnímám jak mi pod nohama křupe zmrzlý sníh a zvracuji  hlavu ke hvězdám.

„Jo. Tady. Neboj, uvnitř je teplo. “ drká do mne loktem a odemyká zmrzlou branku.

      Stojím u lesa, se známou neznámou, v lokalitě kam bych v noci v životě nevkročil. Paráda.

„To myslíš Vážně?“

„Smrtelně.“ Chytá mne pod paží a táhne k té prosklené katovně. Odevzdaně sleduji případný pohyb uvnitř prosvíceného skleníku. Zdá se, že tam nikdo není. Ten šum lesa a zima opravdu stahují hrdlo. Ovanul mne příjemný voňavý vzduch a kupodivu i teplý.

„Tak se uvolni, to byla sranda.“ Rozchechtá se na celé kolo, jak mne dostala.

„Ty si mne opravdu nevybavuješ Já jsem Jana. Tvá sousedka?“ civím na ni snad ještě přitroubleji než v té kavárně U kocoura.

„Cože?“

„No jasně. Když jsi stavěl tu svou haciendu. Sousedíš s mojí mámou. Sakra. Párkrát jsme se zdravili přes plot…“ teď mi to teprve doklaplo.

„Fakt že jo. A já odkud jsi mi povědomá? Tenkrát jsi tam skákala v bílé malé podprsence a pořád na mne cosi hulákala.“

„Hurá.“ Vrhla se mi kolem krku a dala mi pořádnou pusu.