Čest poraženým

Napadlo mne, než se Janina vrátí, popíši některé z jejich veselých historek. Tak třeba tahle. Zeptal jsem se ji jednou před vánocemi, jestli bychom si nevyjeli na hory. "Zbláznil jsi se? Vždyť to je pořád do kopce!"

rázně usadila mé nadšení. Když ale viděla můj nechápající a zklamaný pohled, již jemněji otočila.

„Milý můj, o horách nechci ani slyšet a hned ti vysvětlím proč.“ Zalévá kávu, zhluboka se nadechuje, snad aby ji stačil dech na tu hrůzu, co mi chce převyprávět.

„Víš, chodila jsem s Tondou a ten hory miloval. I já jeho.“ Náhle se rozchechtá.

„Blbec.“

„Myslíš toho Tondu z od Klášterce?“ ujasnil jsem si její bývalé známosti.

„Jo. Toho. Že prý mne vezme na takovou malou procházku na běžkách. Že tam má srub s krbem, bude romantika a tak. Počasí bylo luxusní, nějaké to kilo dole se taky hodí. Tak.

Proč ne? Během dopoledne posháněl pro mne nutnou výbavu a druhý den jsme v pět hodin ráno seděli v buse, směr Krkonoše.“ Bylo mi divné, proč nevezme auto a proč tak časně ráno. Ale láska je láska a ta prý hory přenáší.

Rozchechtá se, že sotva popadá dech. Její nakažlivý smích, je neskutečný.

„Proč nebereme auto  Toníčku?“ a pořád se ještě zakuckává smíchem. Začínám se smát taky, aniž bych věděl čemu. Znáte to?

„Janičko, tohle musí být bez civilizačních vymožeností, pak by to nebylo ono.“

„Aha. Jasně. Když romantika, tak, bez komfortu. Pak by to nebyla ta správná atmoška viď?“

„Přesně tak.“ zahledí se zasněně z namrzlého okna busu do ubíhajících bílých kopců kolem nás.

  Ve Špindlu bylo úžasně. Však to znáš. Slunce právě vycházelo, vše bylo takové třpytivé, syrové, čerstvé. No prostě zimní. Beru svůj batůžek s řízkem, tatrankou a termoskou. To je to pro mne v daném okamžiku nejdůležitější. O běžky, hůlky, vosky se postará prý můj horský vůdce. Sotva bus zmizel, ptám se Tondy.“

„Ty nemáš žádný baťoh?“ Chytá se za hlavu.

„Sakra, zůstal v tom buse. Ale co. Ve srubu je jídla dost. Před týdnem jsem ho půjčoval Kamilovi, tak tam určitě něco nechal.“ Řeší nenadálou komplikaci a nazouvá si běžky.

„No jak myslíš.“ A ještě více si přitáhnu svůj batůžek za kšíry, abych nedopadla jako on.

To první stoupání Na směr Luční Bouda bylo nekonečné. Je pravdou, že Tonda byl ohleduplný a vždy na mne na dohled počkal. Myslím, že tím ale ztrácel své tempo a určitá nervozita a únava na něm byla zřejmá.

„Toníčku, nemusíš na mne pořád čekat, když pojedu po stopě, nemohu tě přece minout. Počkej vždycky na rozcestí.“ Snažila jsem se mu to usnadnit.

„A tobě by to nevadilo?“ Úleva v jeho vyčerpané tváři byla evidentní.

„No jasně. Jeď. Každý svým tempem.“ Rázný a snad i radostný odpich jakým vystřelil, byl obdivuhodný. Mně se také ulevilo. Mohla jsem si alespoň na pár minut sednout, dát si tu svačinu a cigárko. Přece jen už jsme na cestě půl dne ve výšce minimálně patnáct set metrů a pořád stoupáme.“ Divné mi bylo, že jsme cestou nepotkali žádnou boudu, kde bychom doplnili zásoby. Ale co, je to horal. Ví, co dělá.

A zase ten její smích k nezastavení, že už se řehtám s ní a stále nevím čemu.

Se slzami v očích pokračuje.

„Před soumrakem dorazím na to vysněné rozcestí.  Já hladová, nohy už jen předkopávám. Tonda evidentně nasraný, hladový a zmrzlý.“ Ale znáš to, horal. Zakrýval to, jak mohl a jen pokynul kamsi k lesu. Tamhle to je.

„No sláva. Tak jedem.“ Povzbuzuji sama sebe i jeho, jako že je všechno v naprostém pořádku  a vše jde podle plánu.

Není. Nemáme jídlo, jsme promrzlí a vyčerpaní. Jsem na ten jeho srub zvědavá. Jen to mi pomohlo ze sebe vyždímat zbytky energie. Ani jsem si nevšimla, že jsme vyjeli z běžkařské stopy. Sníh už tvořil ledovou krustu, takže co tři minuty to pád na tvrdo. Takže ještě pomlácená. Výborně. Zkrátím to. Ve srubu samozřejmě nebylo nic, jen dřevo. Alespoň to. Tonda vědom si, že to asi přehnal, mne u hřejícího krbu konejšil, že to bude dobré. Hned zítra ráno, že prý vyrazíme na KRAKONOŠOVU ZAHRÁDKU. Je to prý kousek.

Schoulila jsem se mu do náruče u krbu a vyčerpáním okamžitě usnula. Jen od hřejících plamenu, a praskajícího dřeva, jako bych slyšela z dálky svůj hlas.

„Tak to je fajn, tam se dáme snídani, grog a dolů se svezeme lanovkou. Viď?“

„Jasně!“

Pro tvoji představu. Krakonošova Zahrádka je palouk bez bufetu, lanovky a jakékoli běžkařské stopy. Tam totiž bydlí Krakonoš a ne idioti z města, co si pořád chtějí něco dokazovat.

„No a proto já s tebou nepojedu na hory.“ a teď se dívá zcela vážně, bez jediného náznaku úsměvu.

„Chápu.“