Neděle 8. prosince 2019, svátek má Květoslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 8. prosince 2019 Květoslava

Čest poraženým

18. 11. 2016 8:18:57
Napadlo mne, než se Janina vrátí, popíši některé z jejich veselých historek. Tak třeba tahle. Zeptal jsem se ji jednou před vánocemi, jestli bychom si nevyjeli na hory. "Zbláznil jsi se? Vždyť to je pořád do kopce!"

rázně usadila mé nadšení. Když ale viděla můj nechápající a zklamaný pohled, již jemněji otočila.

„Milý můj, o horách nechci ani slyšet a hned ti vysvětlím proč.“ Zalévá kávu, zhluboka se nadechuje, snad aby ji stačil dech na tu hrůzu, co mi chce převyprávět.

„Víš, chodila jsem s Tondou a ten hory miloval. I já jeho.“ Náhle se rozchechtá.

„Blbec.“

„Myslíš toho Tondu z od Klášterce?“ ujasnil jsem si její bývalé známosti.

„Jo. Toho. Že prý mne vezme na takovou malou procházku na běžkách. Že tam má srub s krbem, bude romantika a tak. Počasí bylo luxusní, nějaké to kilo dole se taky hodí. Tak.

Proč ne? Během dopoledne posháněl pro mne nutnou výbavu a druhý den jsme v pět hodin ráno seděli v buse, směr Krkonoše.“ Bylo mi divné, proč nevezme auto a proč tak časně ráno. Ale láska je láska a ta prý hory přenáší.

Rozchechtá se, že sotva popadá dech. Její nakažlivý smích, je neskutečný.

„Proč nebereme auto Toníčku?“ a pořád se ještě zakuckává smíchem. Začínám se smát taky, aniž bych věděl čemu. Znáte to?

„Janičko, tohle musí být bez civilizačních vymožeností, pak by to nebylo ono.“

„Aha. Jasně. Když romantika, tak, bez komfortu. Pak by to nebyla ta správná atmoška viď?“

„Přesně tak.“ zahledí se zasněně z namrzlého okna busu do ubíhajících bílých kopců kolem nás.

Ve Špindlu bylo úžasně. Však to znáš. Slunce právě vycházelo, vše bylo takové třpytivé, syrové, čerstvé. No prostě zimní. Beru svůj batůžek s řízkem, tatrankou a termoskou. To je to pro mne v daném okamžiku nejdůležitější. O běžky, hůlky, vosky se postará prý můj horský vůdce. Sotva bus zmizel, ptám se Tondy.“

„Ty nemáš žádný baťoh?“ Chytá se za hlavu.

„Sakra, zůstal v tom buse. Ale co. Ve srubu je jídla dost. Před týdnem jsem ho půjčoval Kamilovi, tak tam určitě něco nechal.“ Řeší nenadálou komplikaci a nazouvá si běžky.

„No jak myslíš.“ A ještě více si přitáhnu svůj batůžek za kšíry, abych nedopadla jako on.

To první stoupání Na směr Luční Bouda bylo nekonečné. Je pravdou, že Tonda byl ohleduplný a vždy na mne na dohled počkal. Myslím, že tím ale ztrácel své tempo a určitá nervozita a únava na něm byla zřejmá.

„Toníčku, nemusíš na mne pořád čekat, když pojedu po stopě, nemohu tě přece minout. Počkej vždycky na rozcestí.“ Snažila jsem se mu to usnadnit.

„A tobě by to nevadilo?“ Úleva v jeho vyčerpané tváři byla evidentní.

„No jasně. Jeď. Každý svým tempem.“ Rázný a snad i radostný odpich jakým vystřelil, byl obdivuhodný. Mně se také ulevilo. Mohla jsem si alespoň na pár minut sednout, dát si tu svačinu a cigárko. Přece jen už jsme na cestě půl dne ve výšce minimálně patnáct set metrů a pořád stoupáme.“ Divné mi bylo, že jsme cestou nepotkali žádnou boudu, kde bychom doplnili zásoby. Ale co, je to horal. Ví, co dělá.

A zase ten její smích k nezastavení, že už se řehtám s ní a stále nevím čemu.

Se slzami v očích pokračuje.

„Před soumrakem dorazím na to vysněné rozcestí. Já hladová, nohy už jen předkopávám. Tonda evidentně nasraný, hladový a zmrzlý.“ Ale znáš to, horal. Zakrýval to, jak mohl a jen pokynul kamsi k lesu. Tamhle to je.

„No sláva. Tak jedem.“ Povzbuzuji sama sebe i jeho, jako že je všechno v naprostém pořádku a vše jde podle plánu.

Není. Nemáme jídlo, jsme promrzlí a vyčerpaní. Jsem na ten jeho srub zvědavá. Jen to mi pomohlo ze sebe vyždímat zbytky energie. Ani jsem si nevšimla, že jsme vyjeli z běžkařské stopy. Sníh už tvořil ledovou krustu, takže co tři minuty to pád na tvrdo. Takže ještě pomlácená. Výborně. Zkrátím to. Ve srubu samozřejmě nebylo nic, jen dřevo. Alespoň to. Tonda vědom si, že to asi přehnal, mne u hřejícího krbu konejšil, že to bude dobré. Hned zítra ráno, že prý vyrazíme na KRAKONOŠOVU ZAHRÁDKU. Je to prý kousek.

Schoulila jsem se mu do náruče u krbu a vyčerpáním okamžitě usnula. Jen od hřejících plamenu, a praskajícího dřeva, jako bych slyšela z dálky svůj hlas.

„Tak to je fajn, tam se dáme snídani, grog a dolů se svezeme lanovkou. Viď?“

„Jasně!“

Pro tvoji představu. Krakonošova Zahrádka je palouk bez bufetu, lanovky a jakékoli běžkařské stopy. Tam totiž bydlí Krakonoš a ne idioti z města, co si pořád chtějí něco dokazovat.

„No a proto já s tebou nepojedu na hory.“ a teď se dívá zcela vážně, bez jediného náznaku úsměvu.

„Chápu.“

Autor: Milan Kalous | pátek 18.11.2016 8:18 | karma článku: 19.22 | přečteno: 436x

Další články blogera

Milan Kalous

STOPAŘ - Veronika doma

Sedím u té pumpy neschopen čehokoli. Vzít si cizí osobu do auta je dnes opravdu hazard se životem. Pomalu mi dochází, co se vlastně stalo. Kontroluji. Doklady mám u sebe, brašna s laptopem je také na místě, mobil,... Sakra mobil.

6.12.2019 v 5:20 | Karma článku: 12.75 | Přečteno: 424 | Diskuse

Milan Kalous

STOPAŘ - Veronika ŽD

To mlčení je nesnesitelné. U Ždírce jsem to nevydržel. Tak mladá a v blázinci v Brodě? Od tama prý není návratu. To mi nějak nesedí. Přemýšlím nahlas. Jako první jsou zde přece psyhiatrická zařízení.

26.11.2019 v 7:19 | Karma článku: 11.26 | Přečteno: 440 | Diskuse

Milan Kalous

STOPAŘ - Veronika HB

Nezastavuj osamělé slečně. Nařkne tě ze znásilnění a budeš platit, platit, platit. Dokud tě úplně nezničí.

23.11.2019 v 4:49 | Karma článku: 19.00 | Přečteno: 747 | Diskuse

Milan Kalous

STOPAŘ - novodobé somráctví

Zastavit dnes stopaři je hazard se životem. Uvolňovaly se mantinely, uvolnily se i mravy. Pořád mám ale pocit, že jako řidič těm stopařům něco dlužím.

17.11.2019 v 5:04 | Karma článku: 15.46 | Přečteno: 607 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jiří Babor

Tvé horké líce

"Tvé horké líce na mé líce, pojď miláčku, ta vůně je od pšenice, pár obláčků nás bude chránit jemným stínem..."

8.12.2019 v 11:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Filip Vracovský

Přítel Sníh a kámoš Mráz

Poztrácené je nenávratně fuč, a nezbývá, než zavřít oči a zavzpomínat na to, když se člověk toužil rozjet s větrem v zádech...

8.12.2019 v 8:18 | Karma článku: 16.12 | Přečteno: 293 | Diskuse

Jakub Kouřil

Hladový démon

Slétli se démoni. Černí jako havrani a tiší jako netopýři. V tichosti seděli na bobku u černého ohýnku, a ohřívali si své pařáty. Ten nejmenší s hlavou velkou jako tečka v otazníku, se uklonil a promluvil ...

7.12.2019 v 20:28 | Karma článku: 5.53 | Přečteno: 151 | Diskuse

Dita Jarošová

O vlásek /povídka/

"Jedu po dálnici, nesmím usnout!" Sugeruje si Zuzka a bolí ji nos, čelo, má několik podlitin. Provoz je obrovský, je neděle, musí být fit zítra do práce. Přivezou celkem dva. Osvětlené Brno v zadním zrcátku se rychle vzdaluje...

7.12.2019 v 20:27 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 201 | Diskuse

Jan Šik

Dívka, co pekla vánoční cukroví, které bylo hnusné

Zmanipulovat veřejnost jde snadno. Stačí fotografie se svůdnou ženou, vanilkovými rohlíčky, veselým textem a potom už jenom sdílet, sdílet, sdílet...

7.12.2019 v 18:00 | Karma článku: 14.52 | Přečteno: 486 | Diskuse
Počet článků 169 Celková karma 12.10 Průměrná čtenost 1486
Jen se tak dívám a naslouchám tónům kolem sebe.

Najdete na iDNES.cz