„Ahoj Mílo, prosím tě, mám takovou prosbu“ osloví mne u baru povědomě známá, nebezpečně sympatická maminka.
„Kuba to zase neudělal.“ Letí mi hlavou odkud ji znám, že si tykáme. Aha, vždyť tady před rokem dělala servírku.
„Aha.“ Citoslovcuji jelikož vůbec, ale vůbec netuším, o kterého Kubu jde. Zřejmě o syna. Vím jen, že byl druhý opravný termín, u kterého jsem nebyl.
„Myslíš, ty opravky v září?“ také tykám, jako bychom zde na baru plkali každý podvečer.
„No. Teď v prosinci má poslední termín. Pokud to nedá, je konec. Tři roky... víš kde?“ zoufá si vedle mne na barové stoličce. Marně se snažím vybavit si její křestní jméno, když už si tady tak hezky tykáme.
„Aha.“ Působím zřejmě zmateně, tak pokračuje.
„Autoelektrikář. Takovej, malej, hodnej ale neskutečně blbej.“ Teď mi svitlo. Jasně. Tenkrát na jaře to nedali dva a on to nedal ani teď v září. A to je zlé. Má jen tři termíny, jako na fakultě.Neučil jsem ho, takže mne ke zkušební komisi ani nepozvou.
„Už vím.“ Vkrádá se mi dovětek – „a co já s tím?“- ale polknu ho.
„No a co se nepovedlo?“
„Hele, ústní má, ale písemku mu Korbač nedal. Nešlo by se na to podívat?“ Pořád se mi nevybavuje její křestní jméno. Sakra. Tak zkusím taky hele a třeba mi to sepne.“
„Hele, Korbáč je starý mrzout a s tím není sranda. Ten je schopný mu to fakt nedat ani na potřetí.“ Uvažuji nahlas s uvědomím závažnosti její situace.
„No však. Proto tě tím otravuji.“ Šeptá omluvným sametovým hlasem.
„Tak ať se za mnou staví a já zkusím nějaké otázky poptat. Dávají tam pořád to stejný. Když je spolu projdeme, nemůže to nevyjít. “ Má známá neznámá povyskočí a loví v kapse telefon.
„Hele, já mu zavolám a on sem hned přijde. Je tady za pět minut a vy se už domluvíte. Ju?“ Poodchází do klidnějšího místa k toaletám. No pane jo. To jsem si zase naběhl. Ale co? Když to probereme, tak to klučina dá. Vždyť je to pořád stejný. Za Korbáčem se stavím, ať neblbne, že jde klukovi o všechno a být v osmnácti jen se základkou? To by obměkčilo i vola. Lítají mi myšlenky, jak na to půjdu.
„Jani, máš tady to pivo.“ Houkne od baru výčepní směrem k toaletám.
„ Aha. Tak Jana. Zase Jana.“ Chytám se za čelo a cítím průser. Kdykoli jsem měl cokoli s Janami, dopadlo to blbě pro obě strany. Kuba to nedal, ale o tom až příště.