Čest poraženým

Ten Kubův nápad s mlhovištěm mi nedal spát. Druhý den mu tedy volám, kdy a kde? Že prý na benzíně. Je tam od rána do noci. Vyběhl ven a v ruce drží něco žlutého, neforemného, stočeného do spirály. Z dálky to vypadalo jako lejno.

Tušil jsem, že to bude nějaká cipovina.

„To jsem rád, že jste přišel pane učiteli. Hned Vám to předvedu?“ volá mi naproti s nadšením a už už šroubuje přírubu s hadicí ke kohoutku ve zdi u toalet. Odhodí lejno s napojenou hadici na asfaltové parkoviště.

„Pozor ustupte.“ Velí režisérským tónem. Otáčí kohoutkem a náhle se celé parkoviště noří do jemné vodní tříště. Zírám. Taková blbost. Auta u pumpy zastavují a lidi nevěřícně civí na prosvítající duhu, připomínající polární záři.

„A kurňa.“ Ulítne mi. Kuba přidává tlak a osvěžující mlha se rozptyluje až ke stojanům. Tankující přestávají tankovat a zírají na ten nevšední úkaz za bílého dne ve střední Evropě.

„Kde se to dá koupit?“ slyším chlapíka vedle mne.

„To se nedá koupit. Vymyslel to támhle ten kluk, co ho před týdnem vyrazili ze školy.“

„Aha.“ Kuba vypíná vodu, přitahuje lejno jako jak psa na vodítku.

„Tak co tomu říkáte pane učiteli?“ Beru tu směšnou věc do ruky a opět se nestačím divit. Fakt jen stočená trubka s pár děrami.

„Mohu?“ ptá se chlapík vedle mne a též nevěřícně otáčí tou blbostí v ruce.

„Kde jsi přišel k té trubce chlapče?“ je zřejmé že ho efekt zaujal. Kuba nadšen zájmem chytá dech, aby podal vysvětlení.

„Z Afghánistánu.“ Skáču mu do chystané odpovědi a významně se na něho podívám.

„Jo, z Afghanistánu.“ Mrká na mne, že pochopil.

„To si doma udělám z hadice.“ Odsekává naštvaně chlapík, vrací trubku Kubovi a uraženě mizí.

„Prosím tebe, nikomu neříkej odkud to máš. Viděl jsi, co to s nimi udělalo.“ Dav se pomalu rozpouští

„Jsi v Čechách.“ Kárám jeho nadšení. Přitom přemýšlím co s tím. Tohle by se nemělo nechat jen tak ležet.

„Je to tak blbý, až je to dobrý.“ ulítne mi.

„Máte moji plnou důvěru pane učiteli.“ Odpoví, jako by četl mé myšlenky.

„Potřebuji vědět jaké jsou náklady, pracovní postupy a další.“ Pak bychom to mohli nakopnout ve velkém.“ Povzbuzuji ho, abych z něho vytáhl co potřebuji.

„Taky si myslím. No vyrábím to zhruba dvě hodiny, trubka je ze Španělska za cca dvě stě a rychlospojka stojí padesát. Někdy se dá sehnat i za čtyřicet. Celkové náklady odhaduji na čtyři sta padesát korun Českých.“ Přitom smotává profesionálně hadici, jako by to dělal celý život.

„Prodával bych to tak za pět set padesát.“ Culí se na mne a já nevím jestli se dělá srandu a nebo je tak blbej.

„Kubo! To chceš říci, že si ceníš svou práci na sto korun za hodinu a marži chceš mít jen sto?“

„No.“ Jeho přesvědčivě naivní pohled je neuvěřitelný.

„Tak kde jsi ty zmetku. Nemáš náhodou lítat kolem aut a starat se o zákazníky“ huláká od stojanů šéf, který vystřelil od kasy zjistit, co se to venku děje.

„Udělám ti jiný rozpočet.“ Kuba mi vráží lejno do ruky mizí. Stojím tam a přemítám. Budu tomu zatím říkat lejno. Mlhoviště je moc dlouhé. Zkoumám lehoučkou trubku z které stále kape voda a která nadělala takovou parádu. Ještě jsem nikdy nic takového neviděl. Průsvitná, žlutá, tenkostěnná ale i pevná. Sakra kde ji vzal. A jak ji stočil do spirály. A čím udělal ty díry. Z toho by opravdu mohl být velký byznys.

   Nejdříve musím zjistit stav na trhu. Za kolik se taková věc vůbec prodává. Pokud vůbec nějaká existuje.

A najednou si uvědomuji, že mu s tím nápadem chci utéci. I kdyby se to prodávalo se ziskem tisíc korun. Budu se chtít dělit? Na půl? Jenom pět set pro každého? Není to málo?

A kdyby se to prodávalo se ziskem dva tisíce korun. Budu se chtít dělit? Jenom tisíc pro každého? Není to  málo? Ale co, jsme přece v Čechách.