Nebojte se. Vysvětlím.
Karel Kryl zpíval. „...syn otce nenáviděl, bratr bratru škodil..“ Měl pravdu.
V 50-tých jistě.
V 60-tých vůbec.
V 70-tých určitě.
V 80-tých snad.
Co se ale děje dnes, nemá myslím obdoby.
Jak se ale jak zbavit, nebo jen zastrašit synka, co chce svou mámu poslat do kriminálu jen proto, že opustila komunistického policejního despotu, co měl budoucnost jasně daném režimu jasně naplánovanou? Kterému nedělalo žádný problém do kuchyně nainstaloval štěnice a celý čas mne psychicky i fyzicky týrat?
Jak se zbavit jednoho z nejbližších, co o vás ví všechno? Jak vysvětlit že povinností potomků je se o rodiče starat a ne je vydírat a okrádat?
Příběh, který pře vyprávím se mi opravdu stal. A nebude krátký. Trvá to už celých dvacet let.
Manžel jako vždycky v plné zbroji a odhodlání chytit dnes konečně lupiče a být tak ve své profesi úspěšný, vyrazil už v šest hodin ráno. Nechal jen lístek, že ho snad posílají na nějakou služebku. Neví kdy se vrátí. Zítra, pozítří? Prý zavolá. Dobrá tedy.
Mobilní telefony v 90-tých nebyly. Nezbylo než se s tím smířit.
Probouzím synka Miloně, aby byl dostatek času na snídani a celou tu ranní proceduru matek na mateřské. Školka otvírá už 6,30 a já si na 7,30 sehnala brigádu v hotelu Alexandria na snídaně. Jen na výpomoc. Na tři hodinky. Každá koruna dobrá.
Den proběhl jako každý jiný. Odpoledne vyzvedávám Milánka ze školky a přes nákup základních potravin s dobrou náladou se vracíme domů. Vše se zdá být v pořádku. Až na ten večerní telefon.
„Crrr, Crrr...“ pevná linka je jistota. Nezklamal.
„ To určitě volá táta, že dnes přijde později a že ho nikam neposílají.“ Volám na Milánka do pokojíčku.
„Haló,. Mílo jsi to ty?“ kdo jiný by mi také v osm večer volal?
„Ahoj Jani, prosím tě jdi do sklepa. Tam je ta hromádka uhlí a pod ní je aktovka. Můžeš ji přinést nahoru? Zavolám za pět minut.“ Asi nějaké tajné dokumenty říkám si. No Policie je policie. Vše musí být v utajení. To je jistá věc. Přemítám a spěchám, abych to do toho sklepa přes dvě patra za těch pět minut stihla.
Našla jsem ji. Byla to taková kožená kabela z padesátých let. Čekám na telefon.
„Crrr, Crrr,...“ bylo to až po půl hodině
„Ano zlato?“
„Máš Ji?“
„Mám.“
„Jani, otevři tu brašnu. Uvnitř je přehrávač s kazetou. Pusť si to. Bude tě to zajímat.“ Celá vystrašená, co by mne mělo zajímat, když se mne to vůbec netýká spouštím magnetofonový záznam.
„Milánku a co dnes budete dělat ve školce. Neříkala paní učitelka, že máte mít holinky, když je venku tak blátivo ....“ Nevěřím. To je záznam z minulého týdne. No to snad NE! On si nahrál, jak ráno vypravuji našeho syna do školky.
„Crrr, Crrr ...“
„Halo, to jsi ty Mílo?“ kuckám v záchvatu psychosomatického kašle do aparátu
„To abys věděla, že mám vše pod kontrolou, lásko... tu, tu, tu“ Telefon mi vypadl z ruky. Civím před sebe jak postřelené zvíře nechápající co se vlastně stalo a proč? Nevěřím.
Prostě ne.
To je nějaký zlý sen. Sakra.
Dnes mi dochází, že to je asi úplně „normální“ Byli jsme tak tak vychováni. Respektive oni byli tak vychováni. Více jak polovina národa udávala, šmírovala a kradla. Celých čtyřicet let a nejhorší je na tom to, že se tato neřest se dědí. Staří kreténi z komunismu učí ty mladé.
Ne, že vyhynou. Oni si ty praktiky předávají.
„Kurva co s tím?“ (Kurva je Italsky zatáčka. Pozn. Autora)