Při obědové pauze v jídelně sedávám rád sám. Není to tím, že bych se stranil kolegů. Je to jen jeden z mála okamžiků, kdy mohu nabrat dech do druhého kola dne. Občas si přisedne kolega Jiří, využívající těchto dvaceti minut obdobným způsobem. Ani jednoho z nás nenapadne u jídla cokoli řešit, natož pak žáky. Jindy si ale přisedne i žák. Pak to je zlé.
"Pane učiteli mohu si přisednout?" Nemůžete mu říci "NE! NEEXISTUJE." Nezbývá než se smířit s faktem, že je konec ladění vaší psychické rovnováhy. Okamžitě vás to vrátí do hry.
"Pane učiteli mohu si přisednout?" Ptá se Martin s andělskou tváří. Mám ho rád. Je to takový usměvavý čipera s trefnými poznámkami, ať už se to týká výuky při hodině, nebo mimo.
"Jistě Martine. Dobrou chuť." Žáci tento odpočinkový čas využívají myslím stejně jako já. Nestalo se mi, že by u oběda škemrali o známku, nebo o odstoupení od výchovného opatření.
"Vy tu pane učiteli sedíte tak sám, že to vypadá jako by se s Vámi na škole nikdo nebavil." Můj úsměv ho zjevně potěšil. Rozesmál se tak, jak to umí jenom on. Nekoordinovaně, nahlas, avšak mile. Cítím, jak se za námi všichni otáčí, co že si to tam povídáme. Ani nedomýšlím, jestli s námi obědvá vedení školy.
"Martine, ty lumpe! To jsi mi přišel zkazit luxusní zážitek nad touto pečenou kachnou?" ptám se s výčitkou ve snaze vychutnat si poslední sousta.
V naší jídelně vaří neuvěřitelně dobře. Kde jaká restaurace by mohla závidět.
"Pane učiteli. To vůbec ne." trochu se zarazil vědom si rozruchu který způsobil.
"Jen mi to tak připadlo." špitl, aby se vzápětí opět neovladatelně rozesmál. Nakažlivý smích dostává i mne. Okolí se opět otáčí, aby se vzápětí opět uklidnilo a všichni si mohli užít toho gastronomického skvostu. Netrvalo dlouho a hyperaktivní čipera opět začal.
"A pane učiteli ..."
"Nech toho!" přerušuji ho rázněji ve snaze zabránit jeho opětovného pokusu rozbouřit relativně zklidněnou atmosféru. To, že jsem se vzápětí pousmál bylo však další roznětkou k jeho nekontrolovatelnému smíchu. Ještě že už mám dojedeno a mohu se zvednout. Při odchodu k okénku s nádobím monitoruji osazenstvo jídelny. Samozřejmě. Jsou zde všichni. Vedení, kolegové, účetní, uklízečky. Jestli se mne někdo zeptá o čem byla řeč, netuším co mu povím.