Historky z dějin

ESEJ  - ÚVAHA   NAD   PUBLIKACÍ  „LEKCE Z LIDSKOSTI   V ŽIVOTĚ  A  DÍLE JANA ÁMOSE KOMENSKÉHO

Hned na počátku poutavého psaní autora Jana Hábla Ph.D. se musím zamyslet nad otázkami církve jako takové, jejího poslání a příčin rozdělení v dobách  její reformace. Hned v úvodu je zřejmé, že J. A. Komenský byl přímo ovlivněn vznikem Jednoty Bratrské (zal. 1457), a jejími následovníky Petrem Chelčickým,  kteří  jako první nepřijali zásady „cuicus regio,euis religio“,  jejíž uplatňování sebou vždy neslo prvky násilí.  Následné zakládání nových specifických větví (chcete - li sborů) víry, je pouze vyústění násilného a nekompromisního předkládání této doktríny jako takové, vnucování sobeckých vizí vlivných jedinců, či uskupení s jediným záměrem a to osobního prospěchu. Navíc v dobách, kdy Evropou obcházela bída, mor a život v tomto světě nebyl ničím, čím by dnešní člověk chtěl projít.

A zde si dovolím položit první otázku. „Je dnešní člověk v dnešní společnosti, dobách relativního materiálního blahobytu, kdy v supermarketech máme sedm druhů chlebů,  pět druhů mléka, děti netrpí nouzí, zimou, či jakýmikoliv dalšími  životními  útrapami  poučen?“

„Není. A proč není?“  Pan Hábl na přednášce jasně řekl, že v každém z nás je kus zla, závisti, chorobné ctižádosti a záleží jen na nás a našem okolí,  do jaké míry si tuto skutečnost uvědomíme,  jak dokážeme tyto špatné a zprvopočátku skryté vlastnosti sami v sobě odhalit, pojmenovat a hlavně potlačit.

Značnou část  své přednášky věnoval jednotě v myšlení i v postojích každého jedince. Skutečnost, že výklad čehokoli a hlavně kýmkoli nás přivádí na rozcestí je zřejmá. Tento informační chaos je myslím základní kamenem úrazu dnešní společnosti a „šancí“  pro  nebezpečné jedince  postrádající sebereflexi a navíc ovládající schopnosti manipulace s ostatními.

Ale dále ke knize.

Vytrácející se názorová, ale i duchovní jednota církevních  postojů a výkladu evangelia rozdělila tehdejší Evropu a dovolím si říci, že ji nadále rozděluje a je zjevnou příčinou pacifistických, rasistických  nálad, pouličních bojůvek s tím spojeného utrpení obyvatelstva. Jednota bratrská chtěla tento stav zvrátit  a  tím se  oddělit nejen od „universální církve“(pojem z knihy), ale i od Husitského hnutí, ze kterého pocházela a které nedokázalo svým postojem, ani pouhou formou smýšlení o víře, lásce a naději násilnickým tlakům  „universální církve“ vzdorovat.  Čtenář určitě cítí, kam mířím, že za celou touto etapou dějin stál jediný člověk, který svým myšlením, ale i činy tento proces vyprovokoval a pouhým slovem dosáhl rozštěpení doposud „jasného“, ale přesto nesčetněkrát „přetaveného výkladu evangelia“.

Jakým směrem by se Evropa a následně celý svět ubíral, kdyby Mistr Jan Hus měl život věčný a jeho učení bylo prostřednictvím evangelií a poutníků šířeno z kazatelen po celém světě?

Zde si dovolím další polemiku se srovnáním s přítomností  a snahou o pochopení, proč jsou dnes tak velké rozdíly mezi  národnostmi, jak ekonomické tak duchovní řešeny násilím: Jasný příklad vzdoru a naneštěstí vzoru husitských stoupenců, je neblahým a bohužel nejjednodušším příkladem řešení problémů soudobého  procesu  globalizace.  

Proč „Univesální  církev“ neprohlásí Mistra Jana Husa za Svatého.  a nezakomponuje jeho smýšlení o víře, lásce a naději do svých žalmů a evangelií tak, aby se stalo  nepřeslechnutelným a nezapomenutelným i zarputilým ateistům,marxistům,fašistům rasistům,  případně stoupencům jiných náboženství. Proč se doposud „Universální církev“ neomluvila za omyly způsobené rozhodováním jedinců, ve své době prohlašovanými za svaté.

Tímto  se  pro mne tato instituce  stává nedůvěryhodnou , natož abych uvažoval jako jedinec o  sjednocení s jejím  učením. A snad proto nemůžeme najít tu vytouženou jednotu v chápání světa a působení člověka v něm. A  proto  se  i  já,  jako  součást společnosti  ocitám na rozcestí dobra a zla zcela osamělý. Dokud „Universální církev“ v celé své síle, rozprostřená po všech kontinentech světa  jasně neukáže, co JE a hlavně BYLO  ŠPATNÉ, neomluví se, (s přiznáním si vlastních omylů), pak myslím, že  duchovní  bohatství každého z nás  nemá šanci zaujmout prioritní pozici v chápání celé společnosti a materiální nároky naších pseudo potřeb  nás zcela pohltí.

Tuto úvahu na samém počátku knihy nad Jednotou Bratrskou jsem uvedl pro lepší pochopení  historického prostředí světa, které Jana Amose Komenského formovalo.

Má úvaha bude pokračovat  nad citacemi J.A.Komenského a případnými asociacemi  s dnešní dobou. Použiji-li nedávnou kauzu Plzeňské právnické fakulty, a jim podobným (kupčení s maturitami atd.),docházím k zjištění, že způsoby přijímacích řízení a následný způsob výuky včetně zakončení se od dob Komenského příliš neliší.  

Cituji:

Už v Labyrintu (dokončeném v roce 1623] můžeme identifikovat pedagogické uvědomění v břitké kritice s hlubokým vhledem do problémů tehdejšího přístupu ke vzdělání. V kapito­le X, kde se poutník obeznamuje s učenými vrstvami společnosti, Komenský píše:

„I řekl ke mně vůdce můj: „Již já mysli tvé rozumím, kam tě táhne: mezi učené s tebou, mezi učené...." I přijdeme k brá­ně, kterouž mi Disciplinám jmenovali: a ta byla dlouhá, úzká a tmavá, plná zbrojných strážných, kterýmž se každý, kdo do ulice Učených chtěl, opovědíti a průvodu žádati musel. I viděl jsem, že houfové  lidu, zvláště mladého, přicházeli a byli hned na rozličné trpké  exámeny  bráni. Nejprvnější  exámen při kaž­dém byl, jaký měšec, jaký zadek, jakou hlavu, jaký mozek (což z vozhera soudili) a jakou kůži přináší. Byla-li hlava ocelivá a mozek v ní ze rtuti, zadek olověný, kůže železná a měšec zlatý, chválili a hned ochotně dále vedli. ...

Tento dokument mne přivádí k poznání, že se ve způsobu výuky a přístupu k ní ocitáme opět na počátku.

 Proto dnes nevíme, jakým směrem by se měla pedagogika ubírat a tápajíce v čase opět hledáme odpovědi v dokumentech pět set let vzdálených. Jak zajistit, aby na výchově i výuce na jakémkoli stupni vzdělání působili lidé ctnostní, jdoucí svým postojem, ale i věděním nám všem příkladem?

A co píše dále J.A.Komenský o ctnosti?

Cituji:

Komenský nejprve předkládá tzv. stěžejní ctnosti, které se mají ve školách vyučovat. Bez nich by „budova" stála jako „bez základů". Jed­ná se čtyři tradiční ctnosti: opatrnost, umírněnost, udatnost a sprave­dlnost (prudentia, temperantia, fortitudo, iustitia). Tradovaly se jako kardinální už od antiky.99 Komenský jednotlivé ctnosti objasňuje a rozvádí. Příklad jeho formulace ctnosti, poplatné i pro dnešní dobu.

Ctnost se pěstuje skutky, ne řečmi. Neboť člověku je dáno ži­vot „tráviti ve styku s lidmi a v činnosti". Bez ctnostných činů člověk není nic než „zbytečné břemeno země".

Navázal bych další úvahou, že každý jedinec, bez ohledu na věk a postavení  prochází nepřetržitým vývojem.  A z těchto pohledů je nutné každého z nás i posuzovat. Pokud se takový jedinec dopustí provinění, měl by následovat odpovídající  trest.                                                                                                        A co uvádí  J.A.Komenský o provinění a trestu:

Jedná-li se  o morální provinění, doporučuje Komenský razantnější postup. Jako příklady takových provinění uvá­dí: oplzlost, vzdorovitost, zatvrzelou zlomyslnost, pýchu, zpupnost či nějaký důkaz bezbožnosti. Proč je třeba vůči těmto přestupkům postupovat důrazně? Protože morální přestupky „uráží vznešenost Boží a podvracejí základ všech ctností". Komenský ví, že bez ctností či morálních standardů je nejen škola, ale i celá lidská společnost jako mlýn bez vody Nefunkční. Proto doporučuje „usmiřovat" tyto prohřešky „nejpřísnějšími tresty". Co je míněno přísným trestem?

Jako úplně poslední stupeň kázně u těch, kteří mají „tak nešťast­nou povahu, že všechny mírnější prostředky nedostačují", připouští Komenský vyloučení takového jedince ze školy.

Shrnutí:

Pokud se vrátím opět na začátek k problematice  jednoty chápání  a výkladu světa, je na tom v dnešní  společnost  době globalizace asi nejhůře. Nechci být pesimistou, ba naopak, ale současná společnost uprostřed všude přítomného informačního chaosu  jakéhokoliv  sjednocení v myšlení a postojích prostě není schopna. Odkaz  J.A.Komenského  je proto nadále jednou z nosných linií v chápání světa a působení člověka jako jedince v něm. Jeho  metodika a touha po vzdělanosti celého světa je proto stále aktuální a čeká na hlubší pochopení, možná i adaptaci na dnešní poměry a vztahy ve společnosti i mezi národy. Uvědomme si, v jaké pohnuté době a za jakých osobních  utrpení  jeho dílo vznikalo. To vyžaduje vyjádření opravdové úcty a pokory.