Čest poraženým

Najít kupce na maringotku pod lesem a proměnit ji za garsonku, 1+1, v lepším případě nějakou rujnu k totální rekonstrukci, se zdálo nemožné. Ale jak se říká: „Nic není nemožné“.        U Jany to platí dvojnásob.            

Během měsíce otočila koupí a opětovným prodejem dvě nemovitosti, tak že nakonec ten domeček opravdu získala. Nechápal jsem. Byl to takový cvrkot, že na její smrtelnou chorobu nebyl ani čas se ptát. Jsem přesvědčen, že to bylo psychikou.

Pevnou půdou pod nohama a krytými zády.  Proto zvládla za měsíc to, co jiným trvá roky.

Když byl klidnější čas, neodolal jsem a zeptal se na bývalého manžela, policajta o kterém mluvila ve špitále. O něm a odposleších v domácnosti, skrytého teroru  a jeho závislosti na ni.

„Představ si situaci, že jsi doma s dětmi už týden sám a najednou ti zavolá.“ Prý někde na policejním soustředění. Předvádí exmanžela jako že telefonuje a znova má v hlase tu úzkost

„Běž do sklepa do kotelny kotě a pod uhlím v levým rohu je krabice od bot…“,Ťáp, ťáp,ťáp, předvádí a pauzuje, než sejde těch pitomých 20 schodů. Určitě slyší jak se hrabu v uhlí a pokračuje.“

„Máš ji??“

„Mám.“

„Otevři ji. Vidíš tu kazetu.“

„Jo, co je s ní?“ beru zaprášenou kazetu a nechápu. Proč mám já poslouchat nějaký záznam z jeho vyšetřování či co?“

„Jdi nahoru a celou si ji přehraj. Celou!“ Zavěsí. Pořád ještě v relativním klidu přetáčím ve starým přehrávači tu zastaralou technologii. Pěkně vrže, ale snad z toho něco uslyším.

„Milý můj, víš co na té kazetě bylo?“ Chytá se za hlavu a začne být zase sprostá.

„Víš co na té podělaní kazetě do prčic bylo?! (Řekla to daleko sprostěji.)

„Jak chystám před pěti lety dětem snídani a vypravuji je do školky. Kurva!“ A pak zase telefon.

„Tak je ti jasné, že já vím všechno? Děvče?“ omlouvám si to zprvu, že musí být oželej. Ale fakt, že mám v bytě štěnice a on slyší každé spláchnutí …? Celých pět let.

Sedím tam jak přibitý a nevěřím. Fakt nevěřím, že tohle je pravda. Když oni jsou postižení hledáním pravdy a Bůhví čeho. Ale tohle?

„Co jsi udělal? To je na zabití.“

„To mi věř, že kdyby se tam ten večer objevil, tak je po něm a já v base.“

„No to si myslím, jak znám tvou povahu. A co jsi teda udělala?“ nalévá si laciné víno a snad i s trochou provinění špitla.

„Nahlásila ho inspekci!“ kopla celou sklenici na ex do sebe, čímž mi naznačila, že se o téhle etapě života už nechce bavit. Samozřejmě mne zajímalo, jak to s tím parchantem dopadlo. Tím, že ale zůstal u policie, tak si myslím že šlo asi jen o pokárání, přeložení, nebo dokonce případné povýšení.