Čest poraženým

Den, kdy se periodicky vracela její nemoc, se nekompromisně blížil. Věděla to ona, věděl jsem to já. Smířená a snad i trochu šťastná, že to tentokrát trvalo celá tři léta a ne rok, jak byla zvyklá.   

Bylo to tím novým domovem a vůbec, celým tím děním, kdy na nemoc tak nějak nezbyl čas?

Přišla,až když bylo hotovo. Divné. Že?

„Tak já se tam na ně jdu teda podívat. Oni mne doplní a bude vše zase v pořádku.“ loučí se se mnou v krypl káře ve dveřích špitálu, s viditelnou, těžko ovládající bolestí ve tváři.

„Děvče, ty to dáš!“ šeptám ji do ucha a líbám na čelo. Ještě jsem zachytil její pohled plný úzkosti, ale i naděje a odhodlání.

„To víš, že dám Milý Můj. Už jsem prošla hlubším Dukelským Průsmykem a zase  jsem se vyškrábala mezi vás.“ Teď se i usmála, jaké že přirovnání se ji to povedlo.

„Tak jedem Jaruško. Ať se práší za kočárem.“ Pobídla sestru za vozíkem. Sestra co ji už znala jen nevěřícně zakroutila hlavou.

„Paní Jano, šetřte se!“ Napomenula ji a náhle mi spěchem šeptem vysvětluje.

„Normální člověk má 150 jednotek krevních destiček. Víte kolik má Vaše paní?“

      Vím to. Samozřejmě že to vím, kolik má normální zdravý člověk krevních destiček. Přesto jen blbě pokrčím rameny

„Čtyři Pane! Čtyři!. Je zázrak že ještě žije.“ Odbrzdí vozík a konečně se dávají do pohybu.

„Tři Jaruško! Teď už jen tři. Za další minutu tam budou jen dvě. Tak jedem sakra, víš jak se nerada loučím. Zítra milý můj nechoď. Pokud to přežiji, budu zřejmě odpočívat.“ Pomáhá Jarušce rukama točit madly u kol. Už se ani neohlédla.

Nemrzí mne to. Je taková.

      Cestou domu přemýšlím o Blance, kamarádce, přítelkyni, vědmě, co prý umí léčit na dálku. Četl jsem o tom kdysi v knihách a ona mi to potvrdila, že to tak opravdu je.

Takový šamanský svět prý to je.

Ale copak MY, tady ve Střední Evropě máme nějaké Šamany? My prokřížený ze všech možných i nemožných národů, kmenů, kočovných kejklířů, bez vlastního sebevědomí, hrdosti a síly?

„Je mezi námi? ŠAMAN, co mé Janě doplní destičky, usměje se a zmizí bez potřeby   být obdarován jakoukoli obětí?“

Za volantem mi lítají myšlenky rychleji než písty v motoru.

„Blanka. Ano. Blanka o tom tehdy mluvila, že je to možné.“ Odpovídám sám sobě jak v přitroublé Americké komedii.

„Ta by snad věděla.“ Pokračuji v úvahách, které mi náhle překazí vzpomínka na rozhovor s Janou, když jsme tuto otázku probírali, za dlouhého podzimního večera.

„Víš Milý Můj, já tomuhle moc nevěřím. Na druhou stranu, kdo by tomu nechtěl nevěřit, že existuje světská moc, co nás bolestí a strastí zbaví. Ta moc zde určitě je! Ve formě pozitivní energie a podvědomí. Jsem ale hluboce přesvědčena, že člověk ji prostě ještě neovládá a tím pádem mu nepřísluší.“

Jenže. Co se nedoporučuje, nebo je dokonce zakázané, člověk stejně zkusí.

„Zítra ji zavolám.“ Důrazně jsem si poručil a tak se také stalo.